Aktuality - PROWIZORIUM - oficiální web - www.prowizorium.cz

14.9.2006 Výbe - jak jsem se seznamoval

Jednoho krásného letního večera jsem tak koukal do plápolajícího ohně a přemýšlel o životě – znáte to, prostě romantika. Říkal jsem si, Honzo už nejsi nejmladší, měl by sis najít nějakou slečnu. Se svým skvělým nápadem jsem se podělil se spolutáborníky a jelikož v tomto směru jsem poměrně neznalý, požádal jsem je, zda by neporadili, kde se taková slečna vlastně hledá. Radu, že bych to neměl takhle lámat přes koleno, že ta pravá přijde sama jsem ihned zavrhl – pochybuji totiž o tom, že ví kde bydlím. Disco jsem zavrhl z důvodu nadměrného hluku, rozkvetlý vonící park proto, že jsem alergik a saunu proto, že je tam pěkný vedro. Nakonec jsem se rozhodl pro internetovou seznamku, vždyť už jen slogany typu „connecting people“ a „na internetu vždy najdeš“ hovoří za vše. Doma jsem ihned kliknul na „připojit“ a začal dělat jakýsi marketingový průzkum trhu, potřeboval jsem totiž dokonale vyladit text pro svůj inzerátu. Své ideální slečně přeci nebudu psát plané plky. Našel jsem největší seznamku a umístil na ní inzerát: „Hledám slečnu s velkým S“ (ještě jsem zvažoval umístit za S vykřičník, ale chtěl jsem od začátku vypadat jako hodný a vnímavý hoch) „výborný Honza“ (tady jsem využil letité zkušenosti – to vždycky zabíralo). Ráno jsem měl v poště hned tři odpovědi, což trošku popřelo mou dřívější teorii, že pravá je jen jedna. Nechtěl jsem ale nic ponechat náhodě a všechny jsem pozval na kafe – první ve 14:00, druhou v 17:30 a třetí ve 21:00. Ideální slečna č.1 souhlasila s podmínkou, že jí pošlu svou fotku a že doufá, že jsem muž s velkým M. Odepsal jsem, že bohužel žádnou fotku bez kalhot nemám, ale že se vyfotím cestou za ní a fotku jí dám v kavárně. Už neodepsala, doufám, že se jí nic zlého nestalo, byla mi sympatická. Alespoň jsem měl volné dopoledne a těšil jsem se na ty ostatní. V kavárně jsem byl pro jistotu v 16:30. Přesně v 17:00 se otevřely dveře a vešla Ona, něco tak krásného jsem snad v životě neviděl a navíc se taky nemohla dočkat, když přišla o půl dřív. Chvíli jsem se ještě kochal její ohromující krásou, pak si dodal odvahu a přisedl si k ní. Dívaly se na mě krásné zelené oči plné něhy a lásky. „Ahoj já jsem Honza a čekám tu na tebe“ (v duchu jsem dodal – celý život). Za mnou se ozval hluboký mužský bass: „Što ty durak?“, který patřil asi dvoumetrovému pánovi v kožené bundě. Dál to rozvádět nebudu, řeknu je tolik, že slečna si za ústní „pohovor“ účtovala jeden tisíc, za noc se vším všudy deset a za svatbu pětset. Poznámku o tom, jak by mi slušely betonové polobotky jsem už přeslechl u svého původního stolku. No nic jeden neúspěch jaro nedělá. Na půl šestou přesně přišla konečně ta pravá ideální slečna č.2. Byla také krásná a nebyla sama. Nesla si v náručí roztomilou malou opičku. Skvělý, říkal jsem si, má ráda zvířata, bude mít ráda i lidi a mě bude milovat. Dobře se mi s ní povídalo, dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, hlavně ze života opiček. To by jste nevěřili, jak jsou ta zvířátka šikovná a chytrá. Slečna tvrdila, že se se mnou cítí velmi dobře, že má takový zvláštní pocit, který ještě nikdy neměla. Rozhodl jsem se ji políbit. Řekla mi, že už to chtěla udělat dávno, ale teď to nejde, prý bychom vyplašili opičku. Po dvou hodinách báječného povídání jsem už začal přemýšlet o tom, jak asi taková opice chutná třeba na česneku. Navíc jsem svou lásku naštval nevinným vtípkem, kdy jsem ji přesvědčoval abychom naše zvířátko naučili žonglovat s popelníky. Obořila se na mne, že prý nesnáším zvířata, že jí nechci rozumět, a že při pití srkám. Tak jsem jí řekl ať jde do prdele i s tou hnusnou vopicí. Kupodivu odešla a ani o mě nebojovala, asi to nebyla ta ideální slečna (myslím). Naštěstí ideální slečna č.3 byla právě ve dveřích. Opět kráska – mám na to štěstí, no. Spousta společných zájmů, rozjařené laškování (až nemravné), prostě neuvěřitelné souznění. Moje nová láska dokonce říkala, že ráda jezdí do přírody, tak jsem jí hned nabídl výlet – hory v létě – romantika, vášnivá noc při petrolejkách atd. Od té chvíle začala být nějak rozmrzelá. Říkala, že nesnáší zimu, že je málo slunka, že má deprese. Namítl jsem, že je srpen, po zimě nikde ani památky, navíc slunko svítí i v zimě, kór na horách – prostě krása. Nic platné, zima - prostě deprese v Praze a ani nechce nikam jezdit, že by to byla jen náhražka a basta. Chudák holka byla zasmušilá čím dál tím víc až upadla do úplné apatie, tak jsem jí nabídl odvoz, což přijala. Zavezl jsem jí rovnou na kopec do Bohnic, myslím, že se jí tam bude líbit – příroda, zvířátka, klid. Nosím jí tam kytičky a čokolády. Svůj inzerát jsem vymazal a rozhodl se, že to radši nebudu lámat přes koleno, vždyť ta pravá přece přijde sama. A možná, že třeba ví kde bydlím. Výbe